Zdáreček, přátelé a kamarádi. Možná se vám zdá, že poslední dobou všechno flákám, ale opak je pravdou. Mám totiž tolik práce, že na drápkování už potom nezbývá čas ani energie. Ale pěkně popořádku. Dívám se do posledního zápisu, abych mohl uvíst na pravou míru, co se od té doby změnilo.
Tak třeba dva poslední kamarádi z minule, očičkovej Mareček a bezočičková Anička. Mareček se teprve chystal na operaci a Anička čekala na nový domov. A představte si, že dneska je už všechno jinak. Marečkova očičková operace dopadla na výbornou, stejně tak i testy, které se přitom udělaly a Mareček si už žije se svými novými dvounožci, kteří jeho opravenému pohledu nedokázali odolat. A zrovna tak dobře dopadla i Anička. Ta už má taky nový domov a jejím sloužícím vůbec nevadí, že je jí tak trochu o kousek míň, myslím o jedno očičko a kousek ocásku. Naopak, jsou moc rádi, že Anička je taková jejich speciální princezna a určitě si ji nikdy nespletou s nějakým jiným černým kominíčkem.
Pokud jde ale o Buráčka, tak tady bohužel žádnou extra novinku nemám. Buráček je pořád sám jako kůl v plotě ve svým apartmánu a strašně moc by chtěl k někomu domů. On je to velkej mazel a potřeboval by, aby ho někdo mazlil pořád a né jenom někdy, když na něj vyjde řada. Tak jestli nemáte doma jinou kočičku, která by se od Buráčka mohla nakazit, přijeďte si už konečně pro toho skvělýho kluka. On za to nemůže, že má v sobě tu nemoc, kvůli které musí být sám. Ale nemusíte se bát, vy to od něj nechytnete a Buráček s vámi může být úplně stejně dlouho jako kterákoliv zdravá kočička. A možná ještě dýl.
Chci vám taky moc poděkovat, že jste pro nás klikali v takový klikací disciplíně a vyklikali pro nás granulky. Zatím je ještě nemáme, ale budeme je mít a těšíme se na ně. Naše zásoby se totiž dost ztenčily a tak se trochu bojím, abych nějak nezhubl. Ale prej já konkrétně se nemusím bát, že bych zhubnul na kost, mám totiž kosti dost dobře ukrytý pod svalovou vrstvou. Zlé jazyky by mohly říct, že to není svalová vrstva, ale sádlová.... tak víte co? Na takový řeci já vůbec nedám. Za prvý nejsem ješita a za druhý, ať si říká kdo chce, co chce, já jsem na svoje garfieldovský tělo se záhybama pyšnej. Když už mám přebírat takový balíky, co nám posíláte, tak přece na to musím mít pořádnou figuru, no ne?
Ale dost chvástání, chtěl jsem vám vlastně trochu promluvit do duše ohledně Flíčka. Jojo, Flíček chudák je už zase v maléru. Teda, zase, on vlastně předtím v maléru nebyl, to jsme si jenom tenkrát mysleli, že se ztratil při převozu do kavárny. A on ztracený nebyl, jenom se schoval v kavárně. Ukázalo se ale, že Flíček se pro kavárenský život nenarodil. V útulku to bylo jiné, tam asi věděl, že návštěvy znamenají naději na vlastní domov. Jenže v kavárně to bylo jiné, tam mu nikdo domov nabídnout nepřišel a Flíček o hlazení cizími lidmi nestál. A tak si ho vzala k sobě domů slečna, která v kavárně pracovala. Flíček se okamžitě změnil z bojácného kocourka v mazlivého úžasňáka a my všichni jsme z něj měli radost. Teď bohužel nastal problém s novým bytem, kam Flíček nemůže. A tak se tenhle krásnej kluk musí znova stěhovat a rád by se už nastěhoval někam, kde to bude konečně natrvalo. Lidi, podívejte se na ty fotky a zamyslete se, jestli by to trvalo nemohlo být třeba u vás. Flíček za to opravdu stojí.
Tak tohle byl můj hlavní cíl dneska, nadrápkovat o Flíčkovi a zaorodovat za něj. Já kdybych už nebyl kocour, tak bych si pro takovýho parťáka hned přijel, to mi věřte.
A ještě se zmíním o našem Pepíkovi. Ten kluk má prostě smůlu. Nejdřív nemoc, kvůli které se motal jako po deseti pivech. Ale s tím jsme mu pomohli a na Pepíkovi byste už skoro nic nepoznali. Je mu u nás dobře, což je vidět i na jeho figuře, kde se mu zázračně vylouplo naplněný bříško. A tak jsme mu chtěli dopřát domov. Protože doma je doma, co si budeme povídat. Doma si může každej rozkazovat a posluhové posluhují, to není takový, jako když je nás tady tolik a člověk by se musel rozkrájet, aby vyhověl všem naráz. Takže takovej nějakej domov jsme si přáli i pro Pepču. On ho dostal, ale tam se změnil. Asi z té radosti, že ho konečně má, začal být panovačný a tak trochu drzý a myslel si, že ostatní kočkové ho budou poslouchat. Což se nestalo a tak byly bitky a Pepík se poté vrátil zpátky. Uklidnil se a našel si nový domov. Z toho se vrátil mnohem dřív než z toho prvního, protože tam ho pro změnu mydlila ta domácí kočka, která žádnýho přivandrovalce prej nechtěla. A tak to vypadá, že Pepča skončí už natrvalo u nás a budeme se spolu dělit o funkci šéfa... teda, co to píšu, to by přece nešlo.... Takže znova, já budu NAPOŘÁD šéf a Pepík bude zástupce. Občas za mě může klidně něco udělat, ale bacha, poštu budu zásadně přebírat pouze JÁ. Do toho si prostě mluvit nenechám. Přece nebudeme motat pošťákům hlavu nějakým novým Pepíkem, ne?
Moc vám jménem sebe sama coby vedoucího útulku, jakože i jménem Pepíka zástupce a vůbec jménem celé naší kočičí party děkuju za nás všechny strávníky a uživatele všech věcí, které nám posíláte. Posíláte nám pamlsky, hračky i věci na uklízení a to je paráda. Je totiž hrozně hezký vědět, že na nás myslíte, i když máte doma svoje vlastní chlupaté kousky... nebo vlastně, možná právě proto myslíte i na nás. Protože víte, co potřebujeme. Prostě děkujeme moc, jste skvělí a přijeďte se podívat, uvidíte, jak vám poběžím naproti, abych vás osobně uvítal.
A teď abych si skoro dal jarní odpočinek, než se pustím do další záslužné činnosti. Tak prosím nerušit.
Váš Garf
2024 ©