Moji milí čtenáři a přátelé, dnešní drápkování bude trochu jiné, neveselé a možná někomu z vás ukápne i slzička. Té, která mi s tím drápkováním sem tam pomáhá, už těch slzí vyteklo hodně a tečou jí i teď, když to píše. Jenže napsat vám to musíme. A tak se toho jdu chopit, ať to máme všichni za sebou.
Víte, dneska a už napořád vám budu drápkovat odjinud. V útulku už nejsem. Ztratil jsem se jako pára nad hrncem. Ztratil jsem se v místě, kde není možné se ztratit. Znám to tam jako svoje vlastní pacičky a chodil jsem maximálně na pokec k sousedům. Kolem nás není nic, kam bych se mohl zaběhnout. A vůbec, proč bych se zaběhával, když v útulku jsem byl tak šťastný. Auto mě taky nepřejelo, na ty si dávám pozor a stejně jich tady moc nejezdí. A přece i kdyby mě něco srazilo, tak bych tady byl. Mrtvý nebo zraněný, ale byl. Jenže jak jsem řekl, nejsem tady. Dočista jako kdyby mě někdo ukradl. Zmizel jsem stejně jako můj předchůdce Béďa, který byl do té doby symbolem útulku. Stejně jako jsem teď byl já...
Zkrátka, někdo nám nepřeje, aby kocourek silně spojený s útulkem a na kterého jsou všichni fixovaní, tady existoval. Ale můžu vám slíbit, že to se nikomu nepodaří. Protože můj odkaz tady bude žít dál a dál vám budu drápkovat o všem, co se kolem útulku šustne. Nadále zůstanu vaším kamarádem a až se jen trochu oklepu z toho všeho, co se stalo, nadrápkuju vám zase na veselejší notu.
Moc děkuju vám všem, co si moje zápisky čtete a zůstanete mi věrní i dál. Už vám nebudu ukazovat svoje nový fotky, to dá rozum, ale snad se spokojíte i s tou jednou, kterou sem teď dávám a kterou sem pokaždé přiložím, abyste nezapomněli, jaký jsem býval fešák. Je to jedna z mých posledních fotek a kéž zůstane stejně jako já vzpomínkou, kterou vám nikdy nikdo ze srdce nevezme.
Váš Garf
2025 ©