Mám dotaz, přátelé. Taky se u vás včera střílelo z děla? Tady jo, a ještě k tomu pořád někdo svítil děsně ostrou baterkou, takže celý nebe vypadalo dost strašidelně. Ale naštěstí to už skončilo a tak vám můžu konečně v klidu nadrápkovat, co je novýho.
Tak třeba tohle - máme tady novou chlupatou kočičí rodinu, mamku a její děti, kluka a holku. Přivezli je staří lidé a my jim děkujeme, že je k nám vzali. Tady ji máme, rodinku:
Ten jejich kluk je takovej fešák, že jsem se až trochu naježil. Protože post největšího fešáka v útulku jsem si vydobyl já a rád bych si ho udržel a tak mi takovejhle konkurent přišel dost nebezpečnej. Ale pak jsem se dozvěděl, proč je celá rodinka tady a hned jsem se zase odježil. Představte si, jak hrozně se provinili, to je vám úplný horor! Jste připraveni??? Tak bacha - prej vlezli k sousedovi na zahradu a zlomili mu rajče!!
Cože?? Nechápete?? Já taky ne. Ale muselo to být fakticky strašný provinění, protože soused byl děsně, ale děsně naštvanej a poslal ty staré lidi se všema kočičkama za doktorem ve Velkým Meziřící. Ne proto, aby kočičáky prohlídl, ale aby jim prej dal injekci na věčnou cestu do nebe. Chudáci majitelé asi nevěděli, co jinýho dělat, možná taky měli strach z toho zlýho rajčaťáka a tak tuhle krásnou tříčlenku odnesli na smrt. Naštěstí tam byla hodná paní dochtorová, která odmítla spáchat vraždu a tak vyděšení Chlupínovi skončili u nás. A já moc doufám, že dlouho mi tady konkurovat nebudou a že si je brzo někdo odveze domů. Děti Chlupínovic jsou narozený v říjnu, jsou to ještě koťata a tohle je ten kluk, no jen se na něj koukněte, jak smutně (a vyloženě konkurenčně) kouká:
Tak co, už zvoníte? Už píšete? Už pro ně jedete? Tak to zase bacha, na odjezd si všichni budou ještě muset krapítko počkat, musíme je prvně nechat u naší paní dochtorový odklučit a odholčit a taky je bude muset prodírkovat, aby byli úplně v pořádku. No ale zamluvit si je můžete hned, tak honem do toho, ať vám je někdo nevyfoukne.
No a cože to bylo dál... a jo, už vím. Zrovna jsem spal. Když jsem se probudil, v pergole něco bylo. Prvně jsem myslel, že to tam někdo přičaroval, když je to vedle naší kouzelný kočičí skříňky, ale pak jsem si vzpomněl, že se mi ve spaní zdálo cosi o pošťáckým autě a o pošťákovi, kterej z něj vytahoval dlouhou divnou věc. A přátelé, to nebyl sen, to se fakticky stalo. Ta věc vypadala skoro jako kočičí tunel, ale tunel je přece lehkej a měkkej a šustivej a tohle takový vůbec nebylo. Bylo to těžký a celý olepený a já jsem na to koukal jak...., no, jak čerstvě probuzenej Garf. Ale nakonec jsem to rozluštil. Byl to koberec!!
My jsme ho totiž nutně potřebovali na polepení kočičích poliček a přelízaček a prolízaček, protože ty starý koberečky už byly takový celý kočičácky opotřebovaný a bylo nutný je vyměnit. A tak jsme poprosili o koberec a netrvalo to vůbec dlouho a moc hodná paní Dagmar nám ho koupila a poslala. Paní Dášence strašně moc vlastním drápkem DĚKUJU! A slibuju, že u stříhání a lepení budu pomáhat a asistovat (ale jenom když nebudu zrovna spát nebo jíst nebo čekat na pošťáka).
A to by bylo pro dnešek asi tak všechno, protože přišel čas na odpočinek.
Váš Garf, v pergole ležící spící